IRIDOLOGIE
Iridologie je jedním z odvětví přírodní medicíny, které se zabývá diagnózou zdravotního stavu jedince podle obrazu duhovky jeho oka. Iridologové prohlašují, že každá část duhovky ukazuje stav určité části těla, orgánu či systému. Známé rčení říká, že oko je oknem do naší duše, pohledem iridologie je však také mapou lidského těla.
Historie
První pokusy o zjišťování chorob z lidského oka se datují tisíce let zpět do dob starověké Číny. Podle astrologických principů, které hledají závislost lidského osudu (mikrokosmos) na hvězdách (makrokosmos), si Číňané podobně představovali oko jako takový mikrokosmos celého těla.[Jedny z prvních záznamů byly nalezeny také v egyptské Gíze. Sepsal je slavný Tutanchamonův lékař a kněz El Aks. Ten se také zasloužil o rozšíření této metody v tehdejším světě.
Na evropské půdě rozšířil iridologii lékař Filip Meyens a dvě stě let poté zejména maďarský lékař Ignác von Peczely (1825-1911), který je považován za zakladatele moderní iridologie. Ten se na počátku 19. století díky příhodě z dětství začal věnovat jejímu studiu a v roce 1836 navrhl první mapu oční duhovky, která zachycovala lokalizaci jednotlivých orgánů. Tento obor pak přitáhl pozornost mnoha lékařů, zdravotních specialistů a vědců.
Poměrně značný rozvoj zažila iridologie v Německu a Sovětském svazu. V roce 1951 vznikla na popud B. Jensena Mezinárodní iridologická společnost. V současnosti se v některých zemích jako Austrálie, USA, Rusko a Německo iridologie vyučuje dokonce na univerzitách. Ve Spojených státech vychází pravidelně od roku 1978 také časopis Mezinárodní iridolog. Na začátku 80. let začala iridologie pronikat ze Sovětského svazu také k nám.
Princip iridologie
Iridologie vychází ze studia barev, skvrn a znamének na oční duhovce, panence a očním bělmu, dále se zkoumají také změny v uložení a tvaru panenky. To se provádí za pomoci speciálních fotoaparátů se zabudovaným mikroskopem. Základním předpokladem je tak tvrzení, že dané znaky v oku jsou propojeny s určitými částmi našeho organismu. Každý orgán by pak na mapě duhovky měl náležet do konkrétního sektoru. Peczelyho mapa měla dvanáct takových sektorů. Například hlava se zobrazovala v horní části duhovky a trávicí soustava zase v malém prstenci kolem panenky. Zmíněné čáry, tečky a změny barvy či struktury charakterizují nemoci částí těla náležejících do píslušného úseku.
Iridologie vysvětluje tento jev propojením oka s nervovou soustavou skrze optický nerv. Mozek zachycuje informace o fyzických i psychických procesech v našem těle, které se v oku objevují v podobě různých skvrn, kosočtverců, bodů, barevných změn apod.
Podle těchto znaků pak iridolog hledá místa původu a příčiny určitých nemocí či oslabení organismu prodělaných již dříve, právě probíhajících, lze ale objevit i genetické predispozice (přednosti i slabosti) a náchylnost člověka k určitým chorobám. Iridologie tak může sloužit také jako prevence proti možným budoucím problémům.
Kritika
V opozici proti sobě stojí iridologie s klasickou medicínou. Iridologie tvrdí, že současné lékařství chybuje, jelikož specializované obory často opomíjí kořeny potíží, které mohou mít komplexnější charakter, a zapomíná chápat tělo jako propojené systémy závislé jeden na druhém. Podle ní běžná vyšetření typu CT, RTG, EEG či krevních testů často nedokáží odhalit příčiny chronických problémů, ze kterých choroba pramení.
Na druhou stranu seriózní lékařská věda a další odpůrci prohlašují, že zřejmým omylem iridologie je snaha zjistit ze zdravé oční tkáně bez žádného propojení s většinou částí lidského těla onemocnění celého organismu. Německý oftalmolog profesor Schreck prohlásil: "Stojíme zde před neslýchaným paradoxem a groteskou až absurditou, v celém lékařství ojedinělou, která spočívá v tom, že lidé chtějí poznávat nemoci z normální tkáně." Oči sice mohou odrážet určitý okruh nemocí jako je například žloutenka, jejich diagnostika však v tomto případě nemá nic společného s principy iridologie. Proběhla již řada experimentů, které se snažily správnost irisdiagnostiky vyvrátit. Iridologie, jako alternativní metoda, v těchto experimentech skutečně neuspěla. Její důvěryhodnosti nepřidává ani fakt, že neexistuje jednotná mapa duhovky, jednotné schéma projekce orgánů v lidském oku. Nutno však dodat, že i přesto si dnes pomalu získává stále větší důvěru klasického lékařství.